Bio

V kapele obvykle hrají:
Kuba Němec – bicí a paličky – někdy používané jako taktovky
Láďa Hrubec – baskytara
Kačí Ptáčková – zpěv, perkuse
Vendulka Šmejkalová – saxofon, klávesy
Zdeno Beyer – foukací harmonika
Karel Majer – pozoun
Jirka Zradička – djembe

I. Hlavně nedělat žádný písničky

Počátky kapely Jamchestra je třeba hledat, jak už se to stává, u kapely předchozí. Když se někdy na podzim 2008 rozpadla Poslední kapka, ukázalo se, že do bezprizorní zkušebny v Čelákovicích pořád někdo chodí hrát. Byli to tři bývalí členové Kapky a bylo jim společně líto, že nemají kapelu, tedy jen do té doby, než si uvědomili, že už zase jednu mají. Ve složení kytara-basa-bicí se Hasjú, Láďa a Kuba pustili do několika drum’n‘basových motivů, se kterými si pak jen tak hráli. „Hlavně nedělat žádný písničky, abychom zase neskončili jako kapela. Kapely se pak rozpadají a to není pěkný.“

Netrvalo to ale příliš dlouho, pánové se oklepali a začali přemýšlet o tom, že by se jim do tý nový grupy někdo hodil. Jejich náborové praktiky byly dost přímočaré. Obvykle k někomu přišli, nebo mu z ničehonic po půl roce zavolali, a rovnou na něj vybafli, že budou mít za tři dny koncert a že dotyčný by tam měl s nimi vystupovat. Pokud na tyto podmínky někdo kývnul, řekli si: „To je ten pravý!“ nebo „To je ta pravá!“ a rychle někde domluvili nějaký hraní. Takhle zlanařili třeba perkusáka Zráďu nebo Vendulku – ta hraje na všechno, nejvíc na saxofon. Nezastavili se ale jen u toho. Povýšili například entuziasmus na manipulační techniku a s její pomocí ukecali na koho narazili. Tak se stalo, že kapela měla najednou zpěvačku Kačí, na harmoniku hrál Zdeno a rytmika se rozrostla o pana Marka. Lidé, kteří měli možnost to sledovat, se jen divili. Občas si někdo odvedl Kubu do hospody, tam mu kupoval piva a mluvil do duše: „Hele Kubi, už toho nechte, to už není kapela, ale orchestr, a to ještě ani nevíte, jak tomu říkat.“ Jenže podobné zásahy situaci jen prohlubovaly a přibyl další hráč – Karel pozounista. Nakonec došlo na nejhorší, kapela získala jméno a s ním i něco jako programový manifest.

„Budeme tomu říkat JAMCHESTRA. A ten název v sobě bude spojovat „jam“, teda jako hudební improvizaci, a „orchestr“ – to proto, že nás bude hodně. Kdo přijde, ať hraje. A všichni by při tom měli být veselí. Ale ne křečovitě, to ať jsou radši smutný. Jasně, budeme pocitový!“ A byli.

II. A co vlastně hrajete?

Měli jste někdy kapelu? Ano? A znáte tu situaci, kdy někde sedíte, třeba v hospodě, v parku nebo ve vazební věznici, a někdo se vás zeptá: „A co vlastně hrajete?“ Tak přesně v týhle situaci se Jamchestra ocitla dost rychle a dost nevybíravě, aniž by si všichni zúčastnění sjednotili výpovědi – a to je třeba v tý vazební věznici trochu problém.

Jasně, Kubovy drum’n‘basový bicí tomu jednu škatulku od začátku zajišťujou, ale to nic nemění na tom, že skoro všechno, co Jamchestra hraje, z tohohle šuplíku leze jak použitý ponožky. Následovala řada debat, podle kterých by se dalo jmenovat asi devatenáct poměrně rozdílných a převážně hudebních stylů, které kapela hraje. Nakonec došlo k dohodě, která zněla: „Nebudeme o tom mluvit“. Od té doby hraje Jamchestra tzv. „tabuizovaný rock“ a pokud už někdo moc otravuje s tím, že něco na ty plakáty dát musí, bývá odbyt podezřelým pojmem „drum’n‘jazz“.

III. A z toho kvasu, v němž všechna ta hudba bublala

Kapela se po přijetí Karla pozounisty přestala rozrůstat. Z nahozených motivů se přes veškerou snahu začaly stávat skladby s jasně danou strukturou. Písničky. Někdy i písničky, které se dají zpívat. Bylo to všechno hodně pocitové a protože si většina členů Jamchestry vždycky myslela, že hudba má být pocitová, byli všichni celkem spokojení.

Čas od času si někdo vzpomněl na myšlenku velkého nekončícího jamu a pak se všechny struktury bortily pod náporem tvůrčí síly. A z toho kvasu, v němž všechna ta hudba bublala – někdy to tak opravdu znělo – vznikaly nové písně, některé se daly i zpívat, a nové struktury a nové nápady a tak to šlo dál a dál a dál.

Muzikanti se mezi sebou víc a víc poznávali a skamaráďovali se a vyvíjeli mezi sebou to, čemu se říká sociální interakce. V létě spolu odjeli do Rtyně, což je malé místo na mapě i ve světě, zaklíněné v podhůří, milé a klidné. Tam se hodně hrálo, pilo, mluvilo a kouřilo a zkoušelo a …bylo to až příliš pohádkové na to, aby se to sem dalo pravdivě zapsat.

Občas slyšíš za okny vlak a ono to tam najednou sedí

Od prvních zkoušek uplynul rok. Kapela dospěla k rozhodnutí, že nahraje album, „aby to jen tak nezmizelo, někde nezůstalo“. Koncem roku 2009 se všichni společně sešli ve studiu. Pak už tam chodili jen postupně, jak to komu vyšlo, práce, děti, povinnosti, rozchody a schody, nahoru a dolů. Z kapely odešel pan Marek. Hrály se další koncerty. Některý za to opravdu stály. „Znovu jsme vyrazili do Rtyně, tam se hraje nejlíp. Občas slyšíš za okny vlak a ono to tam najednou sedí. Neuvěřitelný.“

Utekl další rok, pár měsíců k tomu, a? „Hurá, konečně jsme to nahráli! Co? No, to cédéčko přece.“ Bude se to míchat, pak smažit, jedna placka za druhou, pak balit, jedna placka za druhou, pak zase rozbalovat a potom poslouchat. A co dál? No dál už nic, tohle se děje teď.